Search results for "stephen king"

Dlouhou dobu, asi rok, jsem vybíral způsob, jak na blogu – spíš obecně na internetu, prezentovat fotky. Ještě dodám, že výběr jsem prováděl asi před osmi lety…

Měl jsem myslím celkem skromné nároky:

• mít fotky „u sebe“ na serveru,
• komentáře k fotografiím,
• hodnocení fotografií,
• zobrazování GPS souřadnic na mapě,
• využít stávající WordPress (galerie jako plugin).

Žádný tehdejší plugin neuměl všechno. A většinou to bylo složité a přes ucho se drbající řešení, které bohužel jeden z prostředních tří požadavků neumělo.

Smířil jsem se tedy s tím, že poslední požadavek nebude naplněn. Číst dále

Nedávno se mi zdál sen. Hlavní roli hrála moje přeplněná postel. Byť nepatří svými rozměry 180 cm x 210 cm k nejmenším, bylo toho i na ni dost.

Chtěli v ní spát moji rodiče, další tři RS a RG a pak ještě já.

No, rodiče ani nikoho jiného jsem vyhodit z postele nechtěl. Vzal jsem si tedy deku, polštář a odešel si lehnout do obýváku… 🙂

Vygenerováno pomocí DALL·E

Tak nám ta okurková sezóna pomalu končí. Ne že by nebylo o čem psát, ale myslím, že teď, se začátkem skautského roku, toho spoustu opět začíná.  Nejprve brigáda na úklid materiálu po táboře, pak páteční táborák k 90. letům skautingu v České Třebové (úžasné bylo pozorovat tu spontánnost skautů a skautek ze Slovenska, Polska a Česka).

V sobotu zase následovala oslava narození syna jednoho z kolegů.  Začalo se už v poledne, jen tak polehounku, obědem. Následovalo nějaké to pití, fotbal, pití, fotbal a tak pořád dokola. Vlastně téměř až do tmy. A ještě před tou tmou se nás osm napáskovalo na zadní sedačky a do kufru Seatu Ibiza.  Za úplné tmy také dva kolegové vyzkoušeli teplotu vody v bazénu. Na dotaz „Jaká je?“ odpověděli „Asi šest centimetrů“. No jo, takhle to tam prostě vypadalo. Všichni se vrátili domů v pořádku, jen šéf si natrhl nějaký sval na lýtku a leží s trombózou v nemocnici.

Číst dále

Hory se prý dají zdolávat v zásadě dvěma styly. Expedičním stylem, kdy se zakládají výškové tábory a hora se zdolává postupně, nebo alpským stylem, kdy se hora vezme útokem přímo jen s nezbytně nutným vybavením. a právě alpským stylem jsem včera s dvěma kamarády zdolal Kralický Sněžník. Vyrazili jsme po třetí hodině ze Žamberka a na parkoviště v Dolní Moravě dojeli kousek po půl čtvrté.

Blešák jako velký šerpa nesl nám ostatním pití (ostatně tak, jak slíbil po pěti pivech) – dva litry kofoly. Nahoru jsme dupali jako draci. Nikdo nás nepředešel a my to natřeli několika skupinám, co se táhly jak šneci. Po půl sedmé jsme, po focení u slona, došli až na vrchol Kralického Sněžníku. Následovalo nezbytné focení všech a všeho – nás, jiných lidí, panoramat a tak. A po focení trocha jídla. Mauglí dotlačil už třetí rohlík a třetí sýr Kiri a pak už následoval sestup. U pramene Moravy seděla pořád nějaká tlupa, takže z focení nebylo nic.

Cesta dolů celkem ubíhala a nesla se ve znamení vyprazdňovaní se skoro všemi otvory. Focení už bylo méně, a tak nás (jen opravdu malinko) zdržel dobíhající prázdný Blešák. Na parkoviště jsme rázným krokem vletěli těsně po půl deváté.

Takže když to shrnu. Cesta tam a zpět za čtyři a třičtvrtě hodiny. Vypili jsme dva litry kofoly a trochu dalších limonád, snědli čtyři rohlíky a Kiri (Mauglí) +1x Margotku + 1x nějaké sušenky. A nohy nás myslím bolely spíš jen z toho tvrdého asfaltu, po kterém jsme se vydali dolů.

Včera ráno, když jsem se probudil, pršelo. Můj cykloplán byl v ohrožení. Nezpanikařil jsem a kouknul na net, abych zjistil, jak se to vlastně doopravdy s tím počasím má. Pršet dál nemělo, tak jsem vyrazil. Na kole do Žamberka, odtud pak cyklobusem na Šerlich. Kousek nahoru na Masarykovu chatu a pak už přes Velkou Deštnou domů. Cestou jsem se na chvíli stavil u skautek na táboře. Právě obědvaly a pak odpočívaly po náročném špenátu, který byl k obědu. No a o půl čtvrté jsem již byl doma i s 58 kilometry za sebou.

Navečer bylo domluveno malé posezení RS. Nejdříve na Babetě, nakonec jsme se ale sešli v Marvelu. Účast byla hojná, celkem 7 lidí. A jak už je na fotce vidět, o zábavu nebyla nouze. Falešný policista, hořící gril (stejně jako den předtím – nenechal si poradit, pyroman jeden, – dal tam maso a odešel), marná snaha přiblížit k nám indiána a ještě marnější a nedotažené zdolávaní supa. Došlo dokonce i na zpěv s pochodní v ruce. A nakonec nás tam odtud „vyhodili“ – že prý zahrádka má otevřeno do desíti, takže o půl dvanácté už je opravdu čas se přesunout dovnitř. Příjemně strávené odpoledne…

Posledně jsem skončil středou, takže tam taky začnu. V ten slavný den 😆 jsem si pořídil nový foťák. No nebudu tě víc napínat. Jeho fotka je tady vpravo. Jedná se o Canon EOS 350D s kitovým objektivem. Takže mou starou dobrou Konica Minoltu Dimage Z1 pouštím tak trochu k ledu (druhá fotka shora). Její počítadlo se zastavilo na počtu 7907 fotek. To všechno bez jediné poruchy. A co jsem s ní nafotil? To co je tady na Blogu ve fotkách a mnohem víc. Pokud bys měl(a) zájem, Z1 je k mání. Foťák + SD karta 256 MB + obal + kabel za třiapůl tisíce. A možná i s jednou sadou nabíjecích baterek GP 2000. 😉 Zatím se s Canonem učím, někdy příště přinesu další svý zkušenosti a postřehy.

V druhý půlce týdne se mi zdál další sen. 👍 Fakt dobrej. 😀 Tábořili jsme někde v Žamberku u čističky (ano, tam jak jste na Velkým kulovým hledali datum výroby sloupu). Jel jsem se podívat za svou drahou polovičkou. Bylo léto, slunečno, teplo. Potkal jsem jí kousek od kolejí (jako vysokoškolských) jak se šla se spolužačkama proběhnout. Vzal jsem jí do náručí a odnesl ji ke kolejím, kde jsme jeli výtahem do 6. patra. Ve výtahu jsem drahou půli chtěl políbit, když jsem si všimnul, že nám tam dělá křoví Madlson (sorry skorošvagrová). „No nic“, řekl jsem si a dokončil to, co jsem začal. Pak si to moc nepamatuji, ale byli jsme jinde – u babičky v Žamberku. Tak se prostě změnily ty koleje. Odjel jsem (POZOR, TEĎ TO PŘIJDE 🤣 ) tak, jak jsem přijel. To znamená skříňákem avii, modrá kabina, bílá skříň – mnozí znáte. Jenže kabina nebyla kabinou, ale byla tam koloběžka. Koloběžka, jedno kolečko vpředu, jedno vzadu a za ním zbytek avie. Před řidítkama (směrem ke mně) byla řadící páka a tachometr. Před zadním blatníkem pak v podlahy koukaly tři pedály. Rozjel jsem se a po chvíli zjistil, že to nějak nebrzdí. První zatáčku jsem tak tak vybral. Z kopce směrem k nádraží (jel jsem přece zpět do tábora) se mi to trošku rozjelo, na tachometru bylo 90km/h. „Snad mě nezměřej a nepřijdu o body“ jsem si říkal. Zatáčku jsem celkem vybral a dole na rovince u nádraží jsem začal pořádně studovat pedály. Mačkal jsem pořád ten levej 😥 místo prostředního 💡. Osud. 😀 A tak ten sen skončil…

V neděli jsme se vrátili z krátké dovolené, kterou jsme si užívali na Pálavě. Jo, uznávám – počasí mohlo být trochu lepší. A mohlo být teda taky mnohem horší. Cesta tam byla dlouhá a plná změn – v Ústí jsme zjistili, že nám do rychlíku nevezmou kola – moje chyba (víš, že rychlíky na trase do Brna a zpět neberou kola?). Dojeli jsme dobře, vystoupili o dvě zastávky dřív (to jako úmyslně) a na kolech dojeli do Pavlova. Jo, jižní Morava. Prej rovina. Houby. Kopce jako tady, akorát položený o 200 metrů níž.

Druhý den jsme se chystali objet celou přehradu. Vzali jsme to po směru hodinových ručiček. Jenže naše plány nám překazilo počasí. Číst dále

Dneska jsem chtěl pokračovat v léčení kikiritýdy mého auta. Nějak z toho ale sešlo. Bylo moc teplo a nějak jsem se na to necítil.

Místo toho jsme s tátou kosili sekačkou dědovu zahradu.🐮 Bylo to pořádný rally, protože terén tam není zrovna ideálně rovnej. Zvládli jsme to a teď už všechna tráva leží.

Zdál se mi jeden živý a zvláštní sen.

Ocitl jsem se ve velkém hotelu s dlouhými schodišti, mramorem, sklem a zlatými detaily. Celé to působilo trochu jako z devadesátých let. Se skupinou asi osmi lidí jsme pomalu scházeli po schodech do přízemí a zastavili se před výtahem. Když se dveře otevřely, leželi uvnitř dva zřejmě zastřelení lidé. Jen jsme si vyměnili pohledy, mlčky přikývli a pomalu se rozešli. Jako kdybychom tím říkali: „Dobrá práce.“ Jako kdybychom byli nějací mafiáni.

Pak jsem pokračoval hotelem do vyšších pater. Vešel jsem do úzké chodby, kde skauti něco zapisovali a počítali, nejspíš výsledky nějakých závodů. Proti mně šel někdo, koho jsem znal alespoň od vidění. Krátce jsme se pozdravili a šel jsem dál. O chvíli později jsem vyšel ven a ocitl se v malém horském městečku.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl druhé. Řekl jsem si, že už lyžovat nepůjdu, přestože mám celodenní skipas, a zítra si koupím už jen půldenní. Stejně skoro nebyl sníh, spíš to připomínalo konec zimy.

Zamířil jsem k parkovišti. Bylo to větší štěrkové parkoviště, kterým protékal docela široký potok. Nechtěl jsem ho brodit, tak jsem ho obešel zprava po mostku. Pak jsem hledal auto. Stálo tam jen pár dalších aut, ale stejně jsem to svoje nemohl najít. Nakonec jsem zjistil, že bylo jen schované za jiným – a ve chvíli, kdy jsem ho uviděl, sen skončil.

Takže úplně na začátek: jsem zastánce ochrany přírody a je mi jasné, že když nás tu na Zemi je 7,5 miliardy, je potřeba se k planetě chovat šetrně, aby nám co nejdéle vydržela. Ale…

Na Skautské křižovatce vyšel od Skautů Na Zemi další článek, tentokrát popisující zodpovědné cestování formou hry pro děti od 10 do 15 let – od dopravy, ubytování, programu až po nákup suvenýrů. Vše nejlépe tak, abychom za sebou zanechali co nejmenší ekologickou stopu a správným způsobem podpořili místní ekonomiku. Jako příklady jsou uvedeny cesty do Thajska, Austrálie, Španělska a Broumovek. Autoři vždy v rámci hry vybrali/doporučují nejvhodnější variantu. Před pokračováním Ti doporučuji si článek přečíst a to včetně přílohy.

A protože je to aktivita pro děti od 10 do 15 let, zkusil jsem si představit, jak taková čtyřčlenná rodina (otec a matka 38 let, děti 10 a 14 let) cestuje a tráví zodpovědnou dovolenou. Tady je výsledek (modře jsem označil „správné“ odpovědi dle autorů):

Číst dále